S povídkami Jana Zábrany se čtenáři mohli poprvé seznámit počátkem 90. let, kdy brněnské nakladatelství Atlantis vydalo Sedm povídek. Později byly v autorově pozůstalosti objeveny další texty, které letos vyšly spolu s již vydanými povídkami péčí Jana Šulce a vydavatelství Torst. První vydání části povídek zůstalo ve své době poněkud ve stínu Zábranových deníků, byť bylo zřejmé, že jde o silné a precizně vystavěné příběhy. Autor je vytvořil v polovině 50. let a doba vzniku se odráží i v části textů, které odkazují k dělnickému prostředí, jímž Zábrana tehdy prošel. I po letech po prvním seznámení se s nimi mi zůstala v mysli syrovost a určitá bezútěšnost, které Zábrana zachytil odposlechnutým jazykem plným slangových výrazů a dalších neobvyklostí. Namísto šťastných a radostných dělníků, budujících světlé zítřky v duchu socialistického realismu, který akcentovala strana a vláda, ukázal Zábrana svět fabrik a provozů tak, jak měl možnost jej nedobrovolně poznat.

Povídka Vzpomínka, datovaná do roku 1952, ukazuje na několika málo stránkách zvrácenost a absurditu doby a předestírá všednodennost a obyčejnost s téměř existenciálním přesahem. Nemusíme znát kontext Zábranovy tvorby a životní peripetie, jimiž od mládí prošel, abychom poznali, že nejde o nahodilou črtu, ale o promyšlený text. V místech, kde je autor nestranným pozorovatelem, nepřipouští ztrátu nadhledu a špetky nezbytného cynismu, pomáhajícího přežít. Jinak je tomu v pasážích nahlížejících na vlastní existenci a počínání. Nekompromisnost závěru povídky Psovod Gerža je kondenzovaná obžaloba režimu i vědomí vlastní slabosti. Tato dvousečná poloha, připodobnitelná možná k pozici válečného fotografa, který namísto zapojení se, potažmo pomoci, dokumentuje zvěrstva, je ostatně přítomna i v dalších povídkách (Kurevská zima, V noci u pece, Peklo peněz). Křehký a zranitelný, ale zároveň neústupný v zásadách, takový je Zábranův pozorovatel, jehož postoj Jiří Trávníček okomentoval slovy „účastná neúčast“. „Jen si vzpomeň tu hrůzu – 14 let – nad knihou – prvně myslel o smrti – nemohl tě utišit – svěřil ses Vinckovi – on řekl: je pro tebe ještě daleko. A byla to jedna z tvejch prvních nedětskejch odpovědí, když jsi mu řekl: co je mi do toho, že je daleko, když je…“

I šestice nově publikovaných povídek, z nichž jedna zůstala nedokončena, potvrzuje, že Zábrana, jakkoliv známý především jako překladatel, autor deníků a v neposlední řadě i básník, vládl již tehdy i v poloze prozaika, byť nelze oddělit jednu část jeho tvorby od zbývajících.

Proč přečíst Zábranovy Povídky? Kdyby nic jiného, představují dobovou výpověď kontrastující a polemizující s někdejšími filmovými týdeníky i veškerou oficiální kulturou. Výpověď o epoše, která ovlivnila několik pozdějších generací a přes všechna svá negativa dala vzniknout autorsky vyhraněným osobnostem. Výpověď člověka, který patrně netušil, jak prorocky příznačné budou pro zbytek jeho života následující věty z povídky Přes Císařskou louku: „Byl listopad roku 1938. Za okny haly rotterdamského hotelu se zvedl vítr. Nikdo nezná Rusy. Ale je šest hodin, je konec července 1954. Vedle v pokoji bytný pomlaskává se svou fajfkou. Válka už byla. Všichni známe Rusy.“